"Už je to tak, jsi vyšinutý potrhlík. Ale něco ti řeknu, to ti nejlepší jsou." Alenka v říši divů

Kolem nás

11. října 2016 v 22:15 |  Čajový dýchánek u Kloboučníka
Někdy si připadám, jako experiment přírody. Nenormální a nespokojená s dnešním světem. Začtu s tím nenormální. Nejdřív je třeba si uvědomit, že co je a co není normální rozlišuje společnost - tedy my. Tento rok jsem nastoupila na střední škola a jedním z nových předmětů byl i Zaklad společenských věd. Celkově mě vyděsilo, jaká pravidla na "normální" a "nenormální" chování jsme si nastavily (všimněte si úvozovek). Prvotní příklad je ten, že dnes je naprosto "nenormální" nemít dotykový mobil. Vymykáte se společnosti, tím pádem "normálnímu" chování. Co třeba špatné oblečení, nebo špatně strávený čas?



Za necelý měsíc s novou třídou se již potýkám s nepochopením od spolužáků. Mít cílem jsou co nejlepší známky , proto abych si zajistila dobrou budoucnost, avšak někteří moji spolužáci nemají stejnou potřebu. Již se mi dostalo nepřímého označení "šprtka". Zdá se, že v dnešní době je nenormální starat se o svou budoucnost. Samozřejmě v případě zkoušení, či domácích úkolů již jsem já já a jsem na pár minut ta "normální". Po velmi krátkém přemýšlení jsem dospěla k názoru, že opisovat úlohy zadarmo jim rozhodně nedám - tento čin jim nijak nepomůže. Danou látku nepochopí a nedonutí je to nechat si ji znovu vysvětlit, u příležitostné písemky dostanou tedy za pět (zdá se, že více myslím na jejich budoucnost já jako naprosto cizí člověk).

Pokračujeme tím nespokojená. Uvědomuji si, že jsem jiná než ostatní, proto je i logické, že jsem se spousty věcí v dnešním světě nespokojená. Nelíbí se mi chování dnešním dětí. Již i můj mladší bráška chodí ze školy se špatnou náladou, protože se mu nějaký spolužák smál, důvod byl prostý - vzal si na svačinku jahodový jogurt, ten je růžový a růžová je přece jen pro holky. Problém je v tom, že bráška je jako já a nedokáže se ozvat. Věci držíme v sobě a po večerech pouštíme smutek do ovzduší po svém.

Zůstaneme u dětského věku. Když jsem byla malá moje oblečení bylo celé špinavé - bláto, pampelišky nebo tráva. Dnešní děti již nevědí, jak dobře se klouže po kolenách na školní chodbě (každý měsíc byl můj dárek nové kalhoty a barevné nášivky) nebo maluje křídami po silnici (auta mi v té době dělali nejmenší starost, spíše déšť byl můj nepřítel). Když výjdu ven tak tam moc dětí nevidím. Moderní technologie je všude a zasahuje již i ty nejmenší. Děti, které neumějí ani číst a psát již mají mobil, zajímá mě k čemu. Na tuto otázku si zvládám i odpovědět - hry. Jenže rodiče by jsi měli uvědomit, že své ratolesti těmito technologiemi připravují o dětství a celkovou radost ze života.

Jako malá jsem strašně ráda lezla po stromech (bratři jako sourozenci se nezapřou). S panenkami jsem si moc neužila, jezdila jsem na kole, bruslích a skákala po posteli rodičů (převážně v zimě). V dávných dobách kdy sněhu bylo nad metr a vesele si padal dál byly moje dny naplněny bruslením, sáňkováním a stavěním iglů. Každé léto bylo koupací, a jara byli cákající, neměla jsem problém s žádným počasím, vždy se dalo venku něco dělat - stačilo mít trochu fantasie.

Chování dospívajících a dospělých někdy není o moc lepší, odsuzují za vše. Stačí se jim na vás podívat a myslí si, že znají vás příběh. Setkávám se v autobuse dost často s tím, že lidé raději stojí než aby si sedli za pánem v obnošeném oblečení. Co když má ten mám ale nemocné dítě a všechny své peníze věnuje na jeho léčbu? Nad tím již nikdo nepřemýšlí. Je pro ně důležitý prvotní pohled. Jak pak chceme žít dál? Co když i nám se v životě přihodí něco špatného a nebudeme se moci spolehnout na ostatní? V dnešním světě to tak vypadá - každý si stojí za svým a na ostatní nehledí. Samozřejmě se nalezne pár výjimek, ty však nejsou pro celou naši populaci dostačující.

Na městě se mi nelíbí ta anonymita lidí. Pocházím z malé dědinky, kde pozdrav je na denním pořádku a když nepozdravíte (dá se říci), že to ví celá ves. Ale už i k nám se stěhují z měst, když pozdravím tyto lidi, koukají na mě jako na blázna a výtržníka. Slušnému chování mě učili od malička - pozdravit, poprosit, poděkovat. Základní pravidla ve společnosti. Někteří je nemají a ani se je nesnaží naučit.
Celkově se naše chování dost zhoršuje, jednu zimu jsem čekala na zastávce a malý prvňáček přišel za mnou a hodil po mě sněhovou kouli. Nedokázala jsem než s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima koukat. To však nebylo to nejhorší, o pár dní později jsem slyšela i jeho slovník, za který by se nemusel kde jaký dospělý stydět. Co se to s těmi dětmi stalo? Kam jejich chování rodiče nechají zajít?

Posledním tématem jsou závislosti a zábavy. Za svých celičkých pátnáct let života jsem ještě nebyla na žádné zábavě. Nelákají mě a nevidím důvod proč se přetvařovat. Stejně tak jsem neochutnala ještě žádnou drogu a alkohol v situacích jako oslava a svatba. Avšak moji spolužáci na základce na tom byli jinak, spousta z nich se chlubila tím jak již týden nekouřili, nebo naopak jak kradou cigarety rodičům, v horším případě jak si je chodí kupovat. Přemýšlela jsem nad tím jestli jim to za to stojí? Rostou z nich zloději, utrácí své kapesné na svačiny a ta závislost je již navždy bude pronásledovat. Opět se mi vybaví děsivý pohled na asi třeťáka s cigaretou v ústech. V těchto chvílích jsem na sebe hrdá, dokázala jsem odolat do dospívání a věřím, že to dokážu i dál. Své zdraví si ničit nenechám a radím abyste to nedělali ani vy, nestojí vám to za to!


Delší článeček a já gratuluji a děkuji každému, kdo jej přečetl až sem!

Jen dodám citát Jedinou cestou, jak vyléčit zranění duše, je vypovídat se. - A právě z tohoto důvodu vznikl i tento blog, proto i vy nikdy nezapomeňte na tuto větu a povídejte nebo i pište jen pro vaše oči. -Váš Kloboučník


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama