Každé pondělí si říkám, že tento týden jisto jistě nepřežiji a toho pátku se nedočkám. Je to pro mě tak těžké vychumlat se z té teplounké postýlky do mrazivého ranního počasí, navíc když je ještě tma a všechny věci v okolí, od stolu až po nohu židle, se proti mě spikli.
Když se po tmě dostanu konečně z pokojíčka až do kuchyně, kde rozsvěcuji první světlo, pod nohám se mi začnou plést 2 fenky a 2 kočičáci, za rohem nezapomenou pískat 2 morčičáci. Snažím se neublížit sobě a hlavně jim! Přece těm svým miláčkům neublížím.
Po úspěšném a úděsném probuzení v podobě šoku z odrazu v zrcadle se konečně přesouvám ke snídani a následnému odchodu na zastávku.
Tady již začíná běžný stereotyp, kdy se mi čas neskutečně vleče a zároveň i utíká strašně rychle. Každých 45 minut je zaměřeno na jedno tema, které jde jedním uchem tam a druhým ven. Napíši pár testů a písemek, sem tak zkoušení, zbytek času věnuji psaní poznamek a další hodina je pryč. Z některých si pamatujeme víc z jiných méně. O přestávce se jako zvířata na povel najíme nebo jdeme na oběd. Takhle uteče školní část dne a já se vydávám domů. V rozmezí od 3 až 5 odpolední se dostávám domů a s učením večeří a přivítáním se všemi mi den uteče raz dva a já si pouštím filmík na dobrou noc.
Takhle zmizí celý pracovní týden a sobota neděle je tu pro mě hlavně k načerpání sil a návštěvě rodinných příslušníků nebo mazlení se se zvířátky. Někdy je avšak i ten naprosto zkažen učením.
Každý den je jedinečný a přesto stejný, uvědomujete si to? Kdo se v mých dnech alespoň z poloviny poznává? Myslím, že každý. Děláme každý pracovní den to samé. Děsím se představy, že až dostuduji, bude můj den stále stejný. Jen se škola změní na práci a zruší se testy, písemky a zkoušení.
Co máme že života? Někde jsem četla, ze život se dělí na 3 stádia - mladí, dospělost, stáří. Naše potřeby však správně a úplně nejsme schopni uspokojit v žádném z nich.
V mladí nemáme peníze a čas, avšak máme dostatek zdraví.
V dospělosti nám chybí čas a často i zdraví začne skomírat, ovšem peněz již máme celkově povícero.
Stáří nám přinese čas i peníze, jen naše zdraví již neodpovídá možnostem.
Co tedy že života máme? Moje maminka vždy říká, že dítě má dětství do té doby, dokud chodí do školky, pak již začnou povinnosti. A má pravdu. Od první třídy musíme již číst, psát, počítač a celkového se učit a zvyknout si na určitý denní režim. Postupně povinností přibírá a volného času ubývá. Nakonec je toho volného času méně než práce.
Moc ráda bych se někdy dostala do Londýna na památky a hlavně do ateliérů Harryho Pottera (fanoušek na život a na smrt)! Nebo koukla na nočník Eiffelovu věž. Austrálie je také plná zážitků. Památek je na světě spoustu a já je chci navštívil a vidět, bojím se však, že na nebudu mít dostatek jedné ze tří vyjmenovaných věci výše. K čemu pak ten život je, když si nemůže splnit přání?
Dnes Váš značně zamýšlený Kloboučník!