"Už je to tak, jsi vyšinutý potrhlík. Ale něco ti řeknu, to ti nejlepší jsou." Alenka v říši divů

Život neživot..

21. října 2016 v 14:00 |  Čajový dýchánek u Kloboučníka
Každé pondělí si říkám, že tento týden jisto jistě nepřežiji a toho pátku se nedočkám. Je to pro mě tak těžké vychumlat se z té teplounké postýlky do mrazivého ranního počasí, navíc když je ještě tma a všechny věci v okolí, od stolu až po nohu židle, se proti mě spikli.


Když se po tmě dostanu konečně z pokojíčka až do kuchyně, kde rozsvěcuji první světlo, pod nohám se mi začnou plést 2 fenky a 2 kočičáci, za rohem nezapomenou pískat 2 morčičáci. Snažím se neublížit sobě a hlavně jim! Přece těm svým miláčkům neublížím.


Po úspěšném a úděsném probuzení v podobě šoku z odrazu v zrcadle se konečně přesouvám ke snídani a následnému odchodu na zastávku.

Tady již začíná běžný stereotyp, kdy se mi čas neskutečně vleče a zároveň i utíká strašně rychle. Každých 45 minut je zaměřeno na jedno tema, které jde jedním uchem tam a druhým ven. Napíši pár testů a písemek, sem tak zkoušení, zbytek času věnuji psaní poznamek a další hodina je pryč. Z některých si pamatujeme víc z jiných méně. O přestávce se jako zvířata na povel najíme nebo jdeme na oběd. Takhle uteče školní část dne a já se vydávám domů. V rozmezí od 3 až 5 odpolední se dostávám domů a s učením večeří a přivítáním se všemi mi den uteče raz dva a já si pouštím filmík na dobrou noc.

Takhle zmizí celý pracovní týden a sobota neděle je tu pro mě hlavně k načerpání sil a návštěvě rodinných příslušníků nebo mazlení se se zvířátky. Někdy je avšak i ten naprosto zkažen učením.

Každý den je jedinečný a přesto stejný, uvědomujete si to? Kdo se v mých dnech alespoň z poloviny poznává? Myslím, že každý. Děláme každý pracovní den to samé. Děsím se představy, že až dostuduji, bude můj den stále stejný. Jen se škola změní na práci a zruší se testy, písemky a zkoušení.

Co máme že života? Někde jsem četla, ze život se dělí na 3 stádia - mladí, dospělost, stáří. Naše potřeby však správně a úplně nejsme schopni uspokojit v žádném z nich.

V mladí nemáme peníze a čas, avšak máme dostatek zdraví.

V dospělosti nám chybí čas a často i zdraví začne skomírat, ovšem peněz již máme celkově povícero.

Stáří nám přinese čas i peníze, jen naše zdraví již neodpovídá možnostem.

Co tedy že života máme? Moje maminka vždy říká, že dítě má dětství do té doby, dokud chodí do školky, pak již začnou povinnosti. A má pravdu. Od první třídy musíme již číst, psát, počítač a celkového se učit a zvyknout si na určitý denní režim. Postupně povinností přibírá a volného času ubývá. Nakonec je toho volného času méně než práce.
Moc ráda bych se někdy dostala do Londýna na památky a hlavně do ateliérů Harryho Pottera (fanoušek na život a na smrt)! Nebo koukla na nočník Eiffelovu věž. Austrálie je také plná zážitků. Památek je na světě spoustu a já je chci navštívil a vidět, bojím se však, že na nebudu mít dostatek jedné ze tří vyjmenovaných věci výše. K čemu pak ten život je, když si nemůže splnit přání?

Dnes Váš značně zamýšlený Kloboučník!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama