Vždycky, když začnu blábolit o modrých žirafách, cvrčkojidních chapadlech nebo o tom, že kočky ovládnou svět, lidi okolo si ťukají na čelo. A co když je to pravda? Mňoukejte a až kočky ovládnou svět, možná vás ušetří.
Proč nemůžou mít šaliny křídla a lítat ve vzduchu? Proč nejsou žirafy modrý a sloni růžový? Porč kočky neštěkají a psi nemňoukají? Proč by všechno muselo být tak, jak je? Normálně bych to sem nepletla, ale tohle téma týdne si o to docela koleduje.
Někdy mám pocit, že žiju dvojí život. Pro okolí jsem možná tichá, nenápadná a hodná holčička. No, ve skutečnosti si v hlavě pořádám párty s klokanama.
Musím opět odkázat na Alenku v říši divů. Ta byla do rána schopná uvěřit i v šest nemožností. Není to pak tak, že když něčemu uvěříš, stává se z toho pravda? Můžu pak tedy věřit, že budou šaliny lítat? Technika spěje kupředu, tudíž je možné, že jednoho dne ano. Z toho vyplývá, že i ten sen se může stát skutečností.
Jak teda ale poznáme, co je skutečné a co je "jen" sen? To nevím. Někdy mám totiž pocit, že realita se prolíná se snem docela snadno.
Co když naše obyčejné životy, co si tady na Zemi žijeme, jsou ve skutečnosit jen přetvářka a pravda je někde jinde?
Co když naše obyčejné životy, co si tady na Zemi žijeme, jsou ve skutečnosit jen přetvářka a pravda je někde jinde?
Mám dojem, že se nedá věřit ničemu a nikomu.
Ale co my s tím? Prostě si žijeme dál. Ať už je to kolem nás skutečné nebo ne.
Když se nudím, mňoukám. Nacvičuji si to. A taky se kamarádím s kočkama. Čtyřnohýma. Až kočky ovládnou Zemi, budu mňoukat. A běda, kdo štěkne!
dneska trochu víc nenormální
Šklíba
S tím dvojím životem to mám podobně, občas si přijdu jak schizofrenik.