"Už je to tak, jsi vyšinutý potrhlík. Ale něco ti řeknu, to ti nejlepší jsou." Alenka v říši divů

Změnilo mi život...

11. prosince 2016 v 13:24 |  Čajový dýchánek u Kloboučníka
Strašně dlouho jsem přemýšlela jestli to dokážu, jestli dokážu ze sebe dostat ty nejčernější myšlenky, které ukrývám. Je to pro mě strašně těžké téma a doufám, že mě neodsoudíte.

Na začátku mého příběhu stojí sebevědomí, neměla jsem ho dostatek, chybělo mi a to se mi stalo osudným. Potřebovala jsem odvahu postavit se ostatním a nedokázala jsem to. Nikdy jsem nedokázala říct někomu, aby mě nechal žít a přestal mě trápit. Vždy jsem se podřídila a pak vzápětí litovala svého chování. Doma jsem se uzavřela a nedokázala moc komunikovat s ostatními.


Starší spolužáci hledali vždy nějaké nedostatky na mém vzhledu. Stalo se to skoro každodenní záležitostí. Mezi lidi jsem tak přestala stále více chodit a nutností už byla jen škola. Postupem času když starší spolužáci odešli situace se uklidnila, ale ne na dlouho. Pošklebky se vrátili ve větší míře od dalších lidí. Již jsem to nedokázala snášet a rozhodla se něco dělat. Nejdřívě zdravým způsobem a sportováním, jenže později to nestačilo. Okolí začalo obdivovat můj vzhled a já se tak rozhodla pokračovat, již méně zdravým způsobem a začala jsem se omezovat v jídle. Přes léto mi to celkově procházelo, ke konci již se rodiče děsili mého vzhledu a stravování a začali mi domlouvat, bezúspěchu. V září jsem tedy nastoupila k ambulační léčbě. Diagnóza zněla jasně - mentální anorexie.

Věděla jsem, že mám problém, ale nechtěla ho věřit. Líbilo se mi, jak mě ostatní, kteří nebyli zasvědení, chválí a obdivují. Posměšky ustaly, nebylo již proč se smát. Nedokázala jsem tedy zvyšovat porce potravin a ambulatní léčba byla neúspěšná. Do Vánoc se mi dařilo živořit doma. Po Vánocích přišla změna a rozkaz byl vyřčen - na konci ledna jsem nastoupila do léčebny v Kroměříži.

Bylo to pro mě něco jako konec dětství. Moje rodina již nebyla každodenní záležitostí. V Kroměříži jsou velmi přísné podmínky - rodiče mi směli volat jen večer na kolektivní telefon, proto jsem s nimi mluvila asi 10 minut a musela zavěsit. Většina mého telefonátu byl brek. Nedokázala jsem ho zastavit. Myslím, že i to si sestřičky zaznamenaly a moc mi to tedy nepomohlo. Babička brečela se mnou a soucítila se mnou - stejně jako pro mě i na ni toho bylo moc. Dále jsem vždy čekala na telefonát od svého Milouše. Strašně mi v té době pomáhala, byla tu pro mě a dokázala mě rozveselit, byla mým světlem na konci tunelu. Strašně se mi po ostatních stýskalo. Návštěvy byly 2x týdně, avšak moje rodina jezdila jen v neděli, protože cesta byla opravdu vzdálená. Navíc byli krátké a ze začátku jen v budově.

Pravidla a systém léčebny byl po mě ze začátku obtížný. Nemohli jsme v podstatě nic - vždy a pouze ve společenské místnosti pod dohledem, na záchod jen se svolením sestřiček a také existovalo nespočetně pravidel - pořádek na pokoji, komunikace s okolím a osobní hygiena (která probíhala pod dohledem). Navíc jak řád léčebny stanovil museli jsme se účastnit skupinek, akcí a společenského dění.

Skupinky byli o komunikaci mezi dětmi a psycholožkou. Akce byli dobrovolně nucené. Jak paní primářka řekla, pokud se nám nabídne nějaká činnost je neslušné ji odmítnout a musíme jít. Některé z nich byly příjemné a my se tak na celý den dostali z léčebny - například jsme navštívili útulek, město nebo plavecký bazén. Jiné již se mi tolik nelíbili a já je jen trpělivě snášela. Patřilo k němu například i masopustní průvod po celém areálu léčebny, nebo dětský den.

Do školy jsem také chodila, ale jen na 4 hodiny denně, byla to škola neškola. Jsem ráda, že mě moji učitelé v kmenové škole nenechali opakovat ročník, pomohli mi vše se doučit, dali mi šanci a já odešla ze školy se samými výbornými. Navíc jsem dokázala i přijímačky na střední a skončila jsem 4. v pořadí.

Celkově moje psychyka dostala zabrat a já si uvědomila, že musím jíst, tedy alespoň jestli chci domů. Od začátku jsem se snažila sníst vše, co mi dali a celkově se mi to i dařilo. Jen moje váha, nějak nechtěla nahoru a já již nevěděla, co dál a moje stravování se tedy naposto obrátilo a bylo opět nezdravé. I na mé rodiče toho bylo moc, vedení léčebny se jim stejně jako mě moc nezamlouvalo, protože přišli určité problémy. Dostala jsem nějaké dovolenky a o některé i přišla, někdy ze zvláštních důvodů. Asi po 8-9 týdnech již moje psychika byla opravdu špatná a myslím, že mých rodičů také. Rozhodli se podepsat revers a dostat mě domů.

Po návratu jsem začala opět chodit do školy a dělala jako že se nic nestalo. Moji učitelé však samozřejmě o všem věděli. Moji spolužáci již tolik ne - byla jsem jen v lázních. Doma jsem jedla dál, ale stále mám určité problémy. Jezdím k ambulatní léčbě a snažím se dostat můj mozek z fáze "tlustá", uvědomuji si svůj stav a když se kouknu do zrcadla, vždy se řeknu, že s pár kili navíc bych byla hezčí. Jen moje hlava se bojí, že by těch kilo mohlo být moc.

Co mi přinesla anorexie? Samé potíže - jsem hodně náladová a citlivá, po návratu z Kroměříže, nechodím na tělocvik a sport je mi celkově dosti zakazován, mám nedostatek vitamínů, což se projevuje například na mých nechtech a kůži. Do zrcadla koukám jen minimálně a moc se o svůj vzhled nezajímám. Snažím se jíst a říkat si, že každý je krásný. Netuším, co bude dál a snažím se na to moc nemyslet, vím že již se nechci nikdy vrátit do podobného zařízení. Nedokážu říct, jestli bych to ještě zvládla.

Milý čtenáři, pokud jsi dočetl až jsem tak ti musím poděkovat, navíc ti přeju aby tebe a ani nikoho v tvém okolí nic podobného nikdy nepotkalo. Je to běh na dlouhou trať a někdy mám pocit, že nevidím žádnou finální čáru.

- Váš Kloboučník
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 11. prosince 2016 v 13:57 | Reagovat

Držím palce, ať vše zvládneš! Sama si procházím něčím podobným...

2 zezivotasnilku zezivotasnilku | 11. prosince 2016 v 14:21 | Reagovat

[1]: Děkuji! Přeji ti to samé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama