"Už je to tak, jsi vyšinutý potrhlík. Ale něco ti řeknu, to ti nejlepší jsou." Alenka v říši divů

Zavři oči, padá hvězda!

6. dubna 2017 v 17:46 |  Čajový dýchánek u Kloboučníka
Přejete si něco, když padá hvězda? Máte tajné přání, o kterém nikdo jiný neví? Přejete si něco, co je tak překrásné až je to neskutečné? Já si přeji tolik věcí, že jsem si jistá že se nesplní ani jedna. Jsou tak fantastické a nereálné, že netuším jak jsem na ně přišla.



Přání je vlastně tedy něco, co chceme, to co potřebujeme.

A co je to potřeba? Podle mé učebnice je definice asi taková: stav nedostatku nebo přebytku nečeho, co jedince vede k činnosti, díky které potřebu uspokojuje.

Přání se u každého liší, je to dáno tím, kde se narodil, jak byl vychováván, co jej baví a co je podle něj to důležité. A samozřejmě - jak ho změní situace v jeho životě. Přesně o tom to nám dnes povídala paní učitelka. Děti, které byli v Terezíně a měli zákaz se učit, to najednou chtěli ze všeho nejvíce. Tajně se učili číst, psát a počítat. Co je k tomu vedlo? Byl to i ten určitý zákaz.

Přesně tohle musí být to nejhorší - malé děti s rodiči, které si nebudou moci nikdy užit tu svobodu a chtít obyčejné lidské přání, jako dostat na Vánoce kolo nebo malé štěnátko. Židé neměli v této době lehký život. A co udělali? Narodili se do nesprávné doby a nesprávné rodiny. Udělali něco, co si nikdo nemůže zvolit.

Někdy se člověk i v těch nejhorších situacích snaží najít něco dobrého a pozitivního. Uspokojování vyšších potřeb může napomáhat v krajních situacích lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena.

Co to znamená? Děti místa jídla a pití uspokojovali své potřeby divadlem. Hráli spoustu představení, poté nemysleli na špatné věci nebo na to, co nemohou mít.

Neděláme někdy mi něco podobného? Nezavíráme oči nad něčím, co nás trápí jen pro to že řešení by bylo příliš spožité a těžké? Samozřejmě nikdy nemůžeme srovnávat situaci nás, svobodných občanů a lidí z této temné minulosti, ale zkuste někdy trošku zapřemýšlet.

Proč si některé děti u nás tak neváží toho, co dnes mohou mít a mají? Každý dnes má doma určitě alespoň jeden počítač. Já když byla malá mohla jsem na něj jen na určitý čas s dovolením rodičů a jen a pouze do programu malování. Dnes hrají děti od nevidím do nevidím a přesto jim je všechno málo.

Vidím tolik malých dětí s mobilním telefonem až je mi z toho zle. Já svůj dostala po bratrovi a opravdu neuměl nic jiného než jen volat a psát SMS. Dneší děti mají nejnovější dotikové mobily a předhánějí se kdo má lepší. A rodiče? Ti je jen a jen podporují.

Děti tak ale strácejí představu o skutečném životě, vědí vůbec, co je to panák? Jak se hraje? Jaká má pravidla? Nebo umí vylézt na stromy? Proč by měli? Jednou se přestaneme hýbat úplně a člověk stratí všechny schopnosti, svět ovládnou roboti.

Co si tedy přeji? Aby se pokrok zastavil, aby děti vyběhli ven, užívali si sluníčka a nezapoměli však, že učení, které je jim u nás nabízeno, nemají všechny děti a tak by si ho měli zážit. A tohle je mé přání, když padá hvězda, neskutečné a nesplněnitelné.

Snad se svět brzy poučí.

Váš Klobočník :) (Velká omluva za dlouhou neaktivitu, škola mi dávala, dává a ještě bude dávat zabrat :) )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 6. dubna 2017 v 18:17 | Reagovat

Dneska už děti ani nechodí ven, raději si hrají na tabletech a telefonech... Chce to velkou změnu! Jinak já tomu, že padající hvězda plní přání, nevěřím...

2 zezivotasnilku zezivotasnilku | 6. dubna 2017 v 20:00 | Reagovat

Je to smutné, co se s tím dá však dělat? Děti se vyvíjí a hračky už nestačí, moje dětství byla rozbitá kolena, jejich jsou mobilní hry.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama